Originál nebo míchanina genů?
Podle psychologů je nutné každého člověka skutečně považovat za originál. Nikdo není jen "míchanina genů", protože do jeho relativně konečné podoby se neprosadí jen biologické faktory (predispozice rodičů), ale i řada sociálních vlivů (způsob výchovy, prostředí vývoje) a konečně i vlastní aktivity jedince.
Kombinací genů otce a matky vzniká ohromné množství genových variací. Potomek získává do své genetické výbavy, jak predispozice a vlastnosti od matky, tak i od otce v různém poměru a intenzitě. Vzniká tak nový originál! „Dokonce ani jednovaječná dvojčata nejsou přes kopírák. Někdy dokonce stačí, je-li některé z nich o pět minut starší nebo naopak mladší,“ vysvětluje psycholožka Doc. E. Bedrnová.
Můžete mít vlohy, vlastnosti, které v rodině nikdy nikdo neměl? Nebo je všechno zakódováno v genech?
Ano! Na základě vlivu prostředí, se můžou u dítěte objevit vlastnosti, které se neprojevili u jeho rodičů. Například se může stát, že je dítě hudebně, sportovně nadané. Budou-li se jeho vlohy rozvíjet, zjistí se, že dítě má talent. U rodičů ale se neprojevily, protože nebyly rozvíjeny a podporovaná jejich vlastním prostředím (např. nedostatkem financí apod.).
U každého člověka je proto jen určitá část vrozena či zděděna. Přitom toto dědění má mnoho dávnějších generačních kořenů. Proto bývá poměrně běžné, že někdy spadne jablko i dále od stromu, zatímco jindy se dá některé, zejména výraznější nadání snadno rozpoznat po více generací - např.Mozartovi.
Co když dospívající lidé cítí, že se vněm perou dvě osoby - vlastnosti matky a zároveň otce?
V rámci dospívání se toho uvnitř člověka obvykle pere daleko víc než jen otec a matka. Mohou tam být i vzdálenější příbuzní a navíc je to ovlivněno i vnějšími činiteli a samozřejmě i vnitřní sekrecí (hormony), proto je to tak intenzivní a často to zejména v pubertě vyvolává ve vychovatelích beznaděj.
Pravdou je, že dítě nikdy nezdědí přesně 50% vlastností po matce a 50% po otci. Většinou získá převahu dominantní gen s tou či onou predispozicí a vlastností. Dítě tedy má buď rozhodnost po matce, nebo váhavost po otci; extroverzi nebo introverzi apod. Výsledkem je pak opět mix různých vlastností a rysů osobností.
Rozhoduje si člověk o nějakém problému sám? Nebo vždy zareaguje tak, jak by reagoval jeden z jeho rodičů?
Vlastní reakce člověka jsou obvykle vázány v různé míře na zděděné, ale taky na v průběhu výchovy odkoukané vzorce chování, které se fixují zejména v těch případech, kdy si jich člověk není vědom. Jde o tzv. sociální dědičnost, kdy často přebíráme vzorce chování, získané, odpozorované či naučené od rodičů nebo jiných významných lidí, kteří nás ovlivnili v dětství a výchově.
Jak je možné, že to co na vlastních rodičích nesnášíme a kritizujeme, následně z 90% procent děláme i svým dětem a sourozencům?
To, že postupně jednáme tak, jak jednali rodiče a nám se to nelíbilo, je právě v důsledku výše zmíněného mechanismu - sociální dědičnosti, což je nevědomý proces, kdy je chování dítěte silně ovlivněno způsobem fungování rodiny, ve které vyrůstá. V mládí dítě tento vzorec chování často odmítá, ale postupně ho nepozorovaně převezmeme.
Lze proti tomu bojovat a odnaučit se to? Nebo je to příliš silně zakořeněno v nás?
Nechceme-li něco kopírovat, musíme si to reálně uvědomit a postupně cíleně nahrazovat jinými, objektivně žádoucnějšími způsoby jednání. Obtížné je to proto, že nejsou vždy po ruce žádoucí vzory a výchova je naopak realizována mnohdy na málo kvalifikované bázi. Chybí nám tzv. zážitkové učení. Jinými slovy nestačí vědět, že nechci být jako moji rodiče, ale musím to také umět realizovat!
Vyhrocená snaha nebýt jako vlastní rodiče? Může to způsobit psychické problémy?
Záleží na mnoha okolnostech. Především pak na vztahu dítěte k rodičům a osobnosti jedince (labilitě, stabilitě, temperamentu, introverzi, vlastností osobnosti, povahových rysů apod.). Slabší povahy se v rodině obvykle přizpůsobí a to, že jim dané jednání nesedí, se může prosadit v následně vzniklých psychických problémech zejména neurotického charakteru a zřetelnou submitivitou.
Naopak silnější povahy mohou jít do drsné opozice a jednat případně až agresivně. V osobnosti člověka je prostě vše stále neukončené! V dospělosti obvykle již nebýváme schopni zásadních – často žádoucích – změn. Lidé si na sebe obvykle zvyknou a bojí se změn také často proto, že by "to pak přece už nebyli oni"!
Diskuze