První zmínky o používání křenu selského v lidovém léčitelství jsou datovány kolem 12. století našeho letopočtu, kdy ho začali používat již staří Slované k léčbě problémů s hlasivkami a průduškami. Podle některých badatelů je latinské jméno křenu Armoracia keltského původu. V překladu jméno označuje rostlinu, která miluje blízkost moře, tedy vlhká stanoviště (ar = blízko, more = moře, rich = kraj). Tradiční oblastí pěstování křenu bylo okolí Malína na Kutnohorsku. Bohužel, tato kultura v současnosti mizí a spotřeba křenu v potravinářství je kryta dovozem.
Lidové názvy křene selskéhoKřenu selskému se také říká český ženšen, chren, chřen, krémový kořen, křen polní, křín, rafan, mořská ředkev, mužská ředkev.
Sběr a sušeníSbírá se kořen (Radix armoraciae rusticanae) z dvouletých rostlin na podzim (září až listopad), případně na jaře (březen až květen). Kořen se uchovává čerstvý v chladu a vlhku.
Účinné látkyKřen selský obsahuje hořčičné silice, glukosinoláty, vitamín C, hořčiny, sacharidy, enzymy, asparagin, glutamin, organické kyseliny a flavonoidy.
Použití křene selskéhoKřen působí výrazně antibakteriálně, podporuje trávení, odhleňuje průdušky, působí močopudně a celkově povzbudivě. Při zevním použití zvyšuje křen prokrvení tkání, čímž urychluje hojení a regeneraci. Zevně se také křen užívá při revmatismu nebo při ischiasu ve formě tzv. křenové placky.
Křenová placka – při zevním použití1 díl nastrouhaného kořenu křene selského smícháme s 5 díly mouky a 1 dílem sádla. Vytvoříme těsto, z kterého se vyrábějí placky.Hotové placky poté dáváme na postižená místa a necháme působit 15 – 20 minut.