Velká část sopek vzniká v hraničních oblastech zemských desek a to hlavně v tichomořském „ohnivém prstenci“. K největším erupcím dochází na místech, kde se desky srážejí. Hornina, která je stlačována do země se roztaví po cestě k zemskému povrchu, zhoustne a vyvolá sopečnou činnost. V místech, kde se desky rozestupují, se nacházejí podmořské sopky, jejichž magma uniká do vody.
O sopkách se dočtete také v článku ZDE
Tvar sopky záleží na složení vyvrhované hmoty. Když je magma husté a výbuchy prudké, vytváří ztuhlá láva vysoké sopečné kužely. Láva je zakrátko převrstvena popelem, který při další erupci zmizí pod lávou. Vrstvy popela a lávy se střídají, proto se kužel takovéto sopky nazývá smíšený. Štítové sopky vznikají v místech, kde se rozestupují desky. Tyto sopky se vyznačují kupolovitým tvarem. Škvárový kužel je utvořen úlomky magmatu a popelem.
Sopky – láva a erupceTeplota lávy, která vytéká ze sopky dosahuje až 1000 °C a její rychlost může přesáhnout 165 metrů za vteřinu.
Sopky – typy erupcí Havajský typ – jedná se o nejklidnější erupce, kdy se řídká tekutá láva valí z kráteru a vytvoří velkou kopuli. Strombolský typ – při jeho výbuchu jsou kusy lávy vypuzovány na povrch sérií mírných výbuchů. Vulkanický typ – jde o silnější erupci, kdy klidné období skončí velkým výbuchem. Pelejský typ – nejsilnější sopečné výbuchy, kdy erupci provází rozžhavené plyny a popel. Sopky – zajímavostiNejznámějším sopečným výbuchem je případ Pompejí. Sopka Vesuv v roce 79 n. l. pohřbila během několika hodin města Pompeje, Stabiae a Herculaneum.
Zatím k nejsilnější erupci došlo 27. 8. 1883 při výbuchu Krakatau v Indonésii. Exploze byla slyšet až do vzdálenosti 4,6 km a zhroucená sopka vyvolala 30 metrů vysoké přílivové vlny. Výbuch způsobil v následujícím roce celosvětový pokles teploty asi o 1,2 °C a vyvolával barvité západy slunce po celém světě.
Největším sopečným výbuchem 20. století je erupce Novarupy na Aljašce, kdy sopka roku 1912 vyvrhla 21 km2 sopečné hmoty.
