DELFSKÁ VĚŠTÍRNA
KDO JSEM
VELKÁ NEZNÁMÁ
Poema o člověku jako lidstvu
Stanislav Sohr – 1998
TEN KTERÝ ZVONÍ MINCÍ
TA KTERÁ PLATÍ DO SEBE
TI KTEŘÍ JSOU DOHROMADY
A ZVEDAJÍ VIDITELNOST
Věštírna v Delfách je proslulá, ale našim dneškem nepochopená. Věštkyně a věštci tam neposkytovali žádné věštby. Po krátkém sebezření vyslovovali věštecké bonmoty. Umožňovali věštěníchtivé veřejnosti, aby si bonmoty vykládal každý po svém. A tím si věštil.
Věštecký bonmot se dá vyložit různě. Je to jeho přednost, nikoliv slabost, jak se říkává v důsledku neznalosti věci. Bonmot nesmí být jednoznačný, černobílý, vypocený. Kdo by tak věštecký bonmot pojímal, byl by sám jednoznačný, černobílý, vypocený.
Ponechme staré názvy z úcty k předkům. Delfským bonmotistům a bonmotistkám (bonmoty vyslovovala Pýthie, zavedla se, pak už na to měla lidi) říkejme i nadále věštci a věštkyně. Bezpochyby si to zaslouží. O tom se může každý přesvědčit osobně.
Položme si, prosím, otázku
KDO JSEM?
Povoleno je pouze pár slov, větička. A má v ní být vaše povaha, riziko a osud. Věštecký bonmot se navíc vyznačuje tím, že se k němu nedá nic přidat a nic se mu nedá ubrat. Je neprodyšně uzavřený. Kdyby se něco přidalo nebo ubralo, bylo by to neorganické a násilné. A nyní zkuste na otázku KDO JSEM? odpovědět. Jsem ten, který...
Po úmorném, déle trvajícím sebezření se konečně vyslovíte. Například: Jsem ten, který je velice složitý a v podstatě moudrý. Je to v pořádku, je to krátká větička. Není v pořádku, že se k ní dá snadno slůvko přidat; a tak se pozná, že je to pseudobonmot: Jsem ten, který je velice složitý a v podstatě moudrý blb. Takže jste se netrefili, na vás ten bonmot není.
Ostudě s vyslovováním bonmotů se dá předejít. KDO JSEM? Nevyslovujte, nenamáhejte své sebezření. Vyberte si z hotového. K tomu je tato knížka. Zadáte-li sebe, vyberte bonmoty, které vás nejlépe vystihují. Napište je pod sebe - a máte vlastní poemu o sobě jako lidstvu. Stejně postupujete, zadáte-li si někoho jiného.
Uvedený způsob není nový. Namátkou připomeňme poštmistra Vaška, známého pod uměleckým jménem Petr Bezruč. Vybíral z fejetonů jistého důstojníka, jinak českého publicisty, a psal vybrané pod sebe. Tak vznikly slavné Slezské písně. Jsou to dozajista zlovolné pomluvy, kterých nezůstane ušetřen žádný velikán. Jako příklad pro nás to však poslouží. Zbývá jen doplnit, že jsou autoři, kteří této metody používají a vyplácí se to. Vybírat a psát pod sebe je oblíbené.
Střežte se předpojatosti! Nedáte-li si říci a vyslovíte bonmot na nenáviděného soka, máte obvykle po bonmotu. Je z toho žalovatelná urážka. Proto se zkušenější bonmotisté a bonmotistky jistí, neuvádějí jména, kterým je bonmot určen. Žalovatelné není, když si jména doplní čtenáři sami. Aspoň si myslím.
Předpokládá se, že bonmot nelze vykalkulovat a vyspekulovat. Ani by na to nevystačil čas mezi sebezřením a vyslovením. Věštecký bonmot pochází kdoví odkud. Snad od nepozemšťanů, kteří testují sebe KDO JSEM a padá to na nás. Co když je lidstvo jedna bytost; co když je kosmos i s nepozemšťany jedna bytost? Odpovídalo by tomu, že všechny věštecké bonmoty se hodí na každého. Jen více nebo méně.
Diskuze