Historie volného potápění
Mušle nalezené při archeologických vykopávkách a zároveň v určitých hloubkách pod vodou ukazují, že lidé se potápěli již před desítkami tisíc let. V 9. století o potápění psal Homér, starověcí vojenští historikové se zmiňovali o potápěčích, kteří plavali pod vodou a útočili na nepřátelské lodě.
Pro vojenské účely se ostatně potápěčů využívá i v současnosti. V dobách míru se volné potápění uplatnilo při rybolovu a sběru perel, mořských hub či korálů, a to nejčastěji ve třech významných oblastech světa: ve východním Středomoří, v Perském zálivu a ve Žlutém moři.
Dnes se volnému potápění věnují ženy i muži. Mistrovství světa organizuje Association Internationale pour le Dévélopment de l’Apnée (AIDA), založená v roce 1992. World Underwater Federation (CMAS) se zase omezuje na vedení záznamů o rekordech.
Druhy a rizika potápění
Před ponorem provádí potápěč dechová cvičení a nakonec se snaží nadechnout co největšího množství vzduchu. Tomu se říká kontrolovaná hyperventilace.
Kyslík zlepšuje zdraví - kyslíková terapie >>
Rizika volného potápění nejsou smyšlenky. Může dojít ke ztrátě vědomí (mdloba) nebo barotraumatu. Vynořování vyžaduje naprosté uvolnění.
AIDA rozlišuje 5 disciplín: konstantní zátěž, proměnná zátěž, statický apnea, dynamická apnea a volný ponor. V každé kategorii se zaznamenávají mužské i ženské rekordy.
Další tři disciplíny, na které vysílá AIDA své pozorovatele, jsou: no limits (bezlimitní), apnea – volné potápění v oceánu a následné volné ponory během jedné hodiny.
Konstantní zátěž
Potápěč sestupuje podél lana hlavou napřed pouze za použití ploutví. Při vynořování si lanem nesmí pomáhat, musí mít stále na sobě závaží (olověný opasek), se kterým ponor započal. Tato disciplína je fyzicky velmi náročná.
Volné potápění bez limitů
Cílem je potopit se do co největší hloubky za pomoci kluzkého závaží, k vynoření se používá nafukovací balon. Tuto techniku použil i Francouz Jaques Mayol, když se jako první potopil do hloubky 100 m. Tento druh potápění je považován spíše za formu experimentu s možnostmi lidského organismu než za skutečnou soutěž.
Závody v lámání hloubkových rekordů a následné četné nehody donutily CMAS přestat tyto rekordy zaznamenávat a dnes tak hraje při podobných akcích pouze roli pozorovatele.
Statické a dynamické potápění
Při statickém apnea se potápěč ponoří do malé hloubky a snaží se zůstat pod vodou co nejdéle. Při dynamickém potápění (s ploutvemi i bez nich) se potápěč snaží pod hladinou uplavat co největší vzdálenost bez nadechnutí.
Apnea a rekordy
První rekord v apnea byl zaznamenán v roce 1949, kdy Ital Raimundo Bucher dosáhl za použití kluzkého závaží hloubky 30 m. V té době se věřilo, že v hloubce větší než 50 m není již hrudní koš schopen tlaku vody odolat. V listopadu roku 1976 dosáhl Francouz Jacques Mayol symbolické hloubky 100 m díky tréninku založenému na využití relaxace a jógy.
V říjnu roku 1992 se Kubánec Francisco „Pipin” Ferreras Rodriguez potopil do hloubky 120 m. V listopadu 1996 dosáhl „Pipin” hloubky 133 m a vzápětí byl překonán Italem Umbertem Pelizzarim, který se potopil do 150 m.
Mezi ženami drží rekord v potápění s proměnlivou zátěží Kubánka Deborah Andolloová (90 m) a v no limits potápění Francouzska Audrey Mestreová (115 m).
Profil potápěče
- Apnea vyžaduje fyzickou i duševní přípravu, neboť potápěč musí být zároveň uvolněný a plně soustředěný. Potápěč musí být schopen co nejdéle kontrolovat stahy bránice, které umožňují dýchání. Důležitější než posilování jsou cvičení, jako např. jóga, i z tohoto důvodu se ženy svými rekordy prakticky vyrovnají mužům.
- Potápěči se zaměřují na zvyšování vytrvalosti, výdrže a prahu bolesti. Trénují na kole, běhají, plavou, provozují strečink a posilují.
Diskuze